Úvaha o charakteristice dnešní doby.

 

Na dnešní době je paradoxní to, že paradoxy svým výskytem přečíslily běžné jevy.

Vyrábíme zmetky, které nemají sloužit kupujícímu moc dlouho, aby je za pár dní musel vyhodit a koupit si nové. Tím se snažíme udržet iluzi nekonečného ekonomického růstu. Žijeme na úkor chudých zemí světa a svým přístupem ke drancování a znečišťování planety žijeme i na úkor příštích generací. No a co, my si chceme užít, neomezujte nás. Po nás potopa.

Dnešní doba je charakteristická tím, že ji lze těžko charakterizovat. Nemáme jeden směr, ale mnoho směrů. Nesmí se říkat, že něco je objektivní pravda, každý prý má právo na svou pravdu. Žijeme v době zmatku, v době chaosu, ale současně vydáváme stále více zákonů a regulací a svazuje nás nový světový řád.

Za chvíli bude sledován každý náš krok v našem virtuálním světě a i v tom našem starém, kterému ze setrvačnosti stále ještě říkáme „reálný“. V tomto starém světě se orientujeme čím dál hůře a trávíme v něm čím dál méně času. Když jdeme někam s přáteli, bereme si s sebou krabičky, které nás propojují s našimi přáteli z online světa. Chceme být s nimi ve spojení. Sdílet s nimi svůj život. Dnes se říká, že kdo není na facebooku, jakoby nežil. Kdo na výletě neudělá selfie a nesdílí ho ve svém virtuálním společenství, jako by nic ani neprožil. Náš starý offline svět se jaksi nepočítá. Sám o sobě pro nás ztrácí význam. Někteří lidé si však začali všímat, že jejich reálná těla se mění, když nemají pohyb, protože sedí před obrazovkou, která jejich mozky propojuje se světem matrixu. Čím hůře na tom jsme, tím více si začínáme uvědomovat, že dokud těla máme, měli bychom jim občas trochu pohybu věnovat. Když už se tedy vydáme do našeho starého světa, bereme si raději na všechno aplikaci, abychom se v tomto neobvyklém prostředí cítili dostatečně „doma“.

Jedna aplikace například počítá naše kroky, abychom viděli, jak děláme něco pro své zdraví a kolik metrů jsme za dnešní den nachodili. A ještě se s tím můžeme pochlubit přátelům. Vždyť bez těchto důkazů by ani nemělo cenu se na takovou výpravu pouštět. Abychom se v tomto analogovém světě neztratily, používáme navigaci. To proto, že zatím nemáme teleport a všude se musíme dopravit nějakou zdlouhavou cestou. Trochu nám pomáhají dopravní prostředky, které v posledních desetiletích dopravu velmi zrychlily. Stále si to však nezadá s rychlostí internetu, kde jsme zvyklí být na pár kliknutí kdekoli, dělat cokoli a mluvit s kýmkoli. Ach ten starý svět je tak pomalý a nudný, zdá se nám. Nechápeme, jak by někdo mohl žít bez internetu. Díky Bohu, že to naši předci dokázali a my tu jejich zásluhou dnes můžeme být.

Někdy nás přepadne taková touha po životě, že hrajeme hry na to, že žijeme. Stavíme si virtuální domy, zakládáme virtuální rodiny, vychováváme virtuální děti a řešíme virtuální problémy. Když se něco nepodaří, nebo se nám zachce po jiném životě, vrátíme se v čase a rozehrajeme si život od uložené pozice. Můžeme žít život více lidí současně, v různých historických obdobích i ve světech fantasie a sci-fi. V jednom životě máme rodinu, ve druhém budujeme úspěšný sportovní tým, ve třetím vedeme starověká válečná tažení a v dalším kolonizujeme vesmír.

Reinkarnace se nám zdá tak přirozená a existence mnoha paralelních vesmírů také, vždyť podobné jevy máme v naší každodenní virtuální realitě! Odmítáme si klást otázky o tom, proč žijeme a kam směřujeme. Takové úvahy si moc nepřipouštíme, protože nás vyrušují z našeho hédonického světa instantních rozkoší.