Ježíš Kristus řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11b)

Když se člověk dopustí hříchu, má prosit Boha o odpuštění. K tomu patří (kromě zpovědi) hlavně lítost a rozhodnutí již dále nehřešit.

Často kolem sebe slýchám věřící bavit se o některých hříších způsobem, že problém bagatelizují a bezstarostné se ohánějí Božím milosrdenstvím. A jak tomu bývá, svůj názor neváhají podložit citací z Bible, aby z něj udělali argument.

Nyní mám na mysli zejména tento text:

>> Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. << (Jan 8,3-11a)

Tento příběh většina lidí zná a nebojí se ho použít na obhajobu svého hříšného jednání. Ve zkratce to zní takto: "Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem!", "Všichni odešli, vědomi si svých hříchů" a "ani Ježíš ji neodsoudil". A v pozadí rozhovoru křičí tato myšlenka: "takže já budu hřešit dál a ty mi do toho nekecej, sám máš taky svoje hříchy!".

Jak snadno lidé přehlížejí, že tento příběh končí až Ježíšovými slovy:
„Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11b).