Pod vlivem románů, filmů a her (stolních i počítačových) jsem měl celý život pocit, že vím, kdo jsou to hrdinové. Brázdí svět křížem krážem, potkávají se s místními domorodci, kteří celý život tráví ve své vesnici a pracují na poli, v lese, nebo třeba jako řemeslníci. Život hrdinů mi připadal mnohem zajímavější a přitažlivější, líbilo se mi, jak získávají zkušenosti, plní questy, bojují s draky, pomáhají vždy tam, kde je jich nejvíce potřeba… a ti prostí lidé na pozadí jejich příběhů si o nich mohou maximálně tak vyprávět legendy…

Jednoho dne jsem si však uvědomil, že žádný hrdinský příběh by nemohl vzniknout právě bez toho podhoubí těch prostých lidí, žijících své skromné, usedlé životy. Právě díky nim svět funguje a bez nich by se hrdinské příběhy ani neměly kde odehrávat.

Prostým lidem a jejich rodinám vděčíme za fungující společnost a za to, že příběh lidí na této planetě ještě pokračuje. To jsou hrdinové!

 

Uvedu zde několik scén z filmu 7 statečných (1960), které na toto téma také narážejí. Nic jsem od toho filmu nečekal, ale právě tyto rozhovory mě v něm velmi pozitivně překvapily:

 

1.24 – Rozhovor pistolníků:

„Víš ty co? O tobě tu jednou složí píseň. Na venkově to tak chodí, že opěvují velké chvíle. A budou ji zpívat léta.“

„Myslíš, že je důvod?“

„A ty ne?“

„Umíme jen střílet z pistole, žádný velký umění.“

(…)

„Domov nemáš, ženu nemáš, děti… ne, vyhlídky jsou nulový.“

 

1.45 – Pistolník Bernardo mluví se třemi chlapci:

„Vezmi nás s sebou, prosím.“

„Ne.“

„Stydíme se tu žít. Naši otcové jsou zbabělí.“

(Nařeže mu na zadek.)

„V životě tohle nesmíš říkat, protože vaši tátové nejsou zbabělí. Já jsem teda statečnej, protože mám zbraň? Vaši tátové jsou mnohem statečnější, protože mají zodpovědnost. Za vás, vaše bratry, sestry, matky. Takhle zodpovědnost je jako obrovskej balvan, co váží tunu. Jeho tíha je pořád ohýbá, až je nakonec pohřbí hluboko v zemi. A jestli nevíte, proč to dělají, tak proto, že vás milují a chtějí to dělat. Já jsem nikdy neměl tuhletu odvahu. Dřít na poli. Denně jako mezek bez záruky, že bude úroda. To je statečnost. Nikdy jsem se ničeho takovýho neodvážil a neodvážím.“

 

2.00 – Stařešina říká pistolníkům, když jim děkuje za záchranu a loučí se s nimi:

„Vyhráli hlavně vesničané. Ti jsou vlastně věční. Jsou podobni své rodné půdě. (…) Jste jako ten vítr, co zavane nad krajem a zmizí.“

 

2.01:55 – Hlavní pistolník při ohlédnutí za městem zakončuje příběh slovy:

„Stařec měl pravdu, vyhráli vesničané. My ne, my prohráváme.“

 

Čtenáři, máš jenom jeden život a ten nelze rozehrát znovu, nelze se vrátit ani o tah... Tak dej pozor, ať svůj život neprohraješ! Buď hrdina! :-)