Šel jsem před pár dny jednou večer s kamarádkou po ulici a došlo k zajímavému rozhovoru.

„Podívej, támhle je Mars. A hele, teď padala hvězda. Nedávno bylo maximum, kdy padaly Perseidy každou chvíli, to se dalo krásně pozorovat.“

„Nechápu, že to víš.“

„Zajímám se o to.“

„Nechápu, že se vůbec někdo zajímá o takové [nepraktické] věci.“

„Překvapuje mě tvoje reakce. Jeden můj kámoš říká, že když mám tyhle znalosti, tak se mi na to musí dobře balit holky.“

„To si teda nemyslím.“

„No, mně se teda hvězdná obloha hodně líbí.“

„Tak, třeba tě na to chce sbalit Bůh.“

 

Možná měla pravdu. Možná na některé lidi hvězdná obloha jako „balící technika“ funguje. Možná Bůh dokáže využít naladění některých lidí na tuto notu, aby jim pomohl zamilovat se do Něho. Možná o tom něco věděl i Immanuel Kant, když sepsal svou slavnou větu:

Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. (Kritika praktického rozumu, Závěr, AA V.161.)