Byl jsem s kamarádem v pizzerii a chvíli před zavíračkou si k nám přisedl mladý muž. Přátelsky naladěný… no, alkohol s ním cloumal fest. Po dlouhých řečech o tom, co by se mělo udělat pro děti ve školkách, zavedl řeč na to, že ví, že chodím do kostela, že mě tam viděl i to – ministrovat. Před pár měsíci zašel do kostela na mši a od té doby tam chodí každých 14 dní, vždycky ve středu. V neděli tam je moc lidí, to tam nemůže jít, ale teď ve středu tam bylo taky hrozně lidí. Tuhle větu opakoval jako refrén. Pan farář prý vždycky pěkně káže a jeho se to hodně dotýká.

Obrovskou úlevu pocítí vždy, když do kostela vejde. Prý se mu uvolní tlak na hrudi a on má pocit, jakoby mu Bůh říkal: „Bude to dobrý, neboj se ničeho.“

Říkal, že by ho všichni považovali za blázna, takže se to nikdo nesmí dozvědět, ale že začal uvažovat, že by se dal pokřtít.

„Celej život jsem Boha nenáviděl.“

„A proč?“

„Přišlo mi, že mi pořád jenom hází klacky pod nohy. Až jsem si jednoho dne uvědomil, že On mi ty klacky hází vedle. On Bůh mi vlastně vůbec nehází klacky pod nohy, jsem to já, kdo si je tam hází.“

 

 

Toto jeho svědectví se mi náramně líbilo, proto se o něj chci podělit i s vámi. Modlím se za tohoto člověka, který o sobě mluvil jako o alkáčovi, aby se dostal z alkoholismu, kterému tolik propadl, a aby ho Bůh skutečně přitáhl k sobě.