Usoudil jsem, že téma z článku https://dobryczlovek.signaly.cz/1805/prilezitost-nezhresit je potřeba ještě trochu více rozebrat.

 

Občas se setkám s člověkem, který mi řekne, že žije vlastně dobře. Nikoho nezabíjí, nekrade… proč by si měl připadat hříšný, proč by se měl zpovídat, proč by ho měl zajímat Bůh... I mnozí křesťané žijí v iluzi vlastní dokonalosti.

Hříchy objektivně děláme všichni, jak je tedy možné, že to někteří z nás u sebe nevidí? Ježíš jim říkal pokrytci. Takoví si své chování omlouvají a pak na něm nevidí nic špatného. Omlouvání hříchu, který mě pokouší, je velmi účinná strategie, jak hříchu podlehnout. A omlouvání hříchu, který jsem spáchal, je velmi účinná strategie, jak se odnaučit sebereflexi, utlumit hlas svědomí, odmítnout lítost a tím uzavřít Bohu možnost odpuštění.

 

Peněženka ležící na stole v minulém článku, byla jen jedním příkladem pokušení/příležitosti ke krádeži. Pro někoho příležitost ukrást peněženku není žádným pokušením. To je v pořádku. Zkusme se zaměřit na situace, které pro nás pokušením jsou.

Mohu si o sobě říkat, že nehřeším, ale až příležitost zhřešit to ověří.

Mohu si o sobě říkat, že:

- nekradu. Pak najdu zavazadlo ve vlaku. Odevzdám ho na ztráty a nálezy kompletní, nebo si z něj přisvojím něco cenného?

- nedívám se na pornografii. Pak se taková scéna objeví v mém oblíbeném seriálu. Odkloním zrak?

- nezabíjím. Pak počnu nechtěné dítě. Začnu považovat potrat za možnost řešení mého problému?

- nehněvám se. Ale se sousedy se nesnáším už 20 let a od té doby s nimi odmítám mluvit. To snad Bůh musí pochopit, že v tomto případě teda rozhodně nemůžu „nechat svůj dar před oltářem a jít se nejprve usmířit“ (Matouš 5,23-24).

- atd. atd. (Můžete zkusit vymyslet další příklady a napsat je do komentářů.)

Myslím si, že lidé mají sklon myslet si o sobě, že jsou dobří, protože „za normálních okolností“ nehřeší. Občas přijde nějaká situace, příležitost zhřešit, pro někoho je taková situace přímo pokušením, a lidé "udělají výjimku". Nějak si to omluví. "To není krádež, já jsem to našel, neměl to tu zapomenout." "To není porno, většina toho seriálu je o něčem jiném a tyhle scény jsou cool zpestření.“ „Můj soused je *****, ten se nepočítá. Tohle po mě Bůh nemůže chtít.“

Moje úvaha spočívá v tomto: Aha, takže ty normálně nehřešíš, ale když pokušení zhřešit přijde, tak si to nějak omluvíš a uděláš to. A ještě si pyšně namlouváš, že to jsou pouze jakési okrajové výjimky, a že jinak hraješ podle pravidel. Hm, co takhle se na to podívat naopak? To, že nehřešíš (nekradeš, nedíváš se na pornografii, nezabíjíš, nehněváš se…), je v pořádku. Ale jestli je to pravda, můžeš dokázat (Bohu, lidem a vlastně i sám sobě) teprve tváří v tvář příležitosti/pokušení zhřešit. Každé pokušení je tedy jedinečná příležitost dokázat, že to dokážeš. Využij ji a odolej! Pokud v pokušení pravidelně selháváš, pak vlastně selháváš u všech testů, které podstupuješ. Je to, jako kdyby student tvrdil, že normálně látku umí, ale všechny testy napsal na nedostatečnou. Podle čeho ho má tedy učitel hodnotit a dát mu výslednou známku? K čemu studentovi bude tvrzení, že mimo testy žádné nedostatečné nedostává a ve škole se mu daří?

Pokušení budou přicházet. Třeba se ti občas povede si uvědomit, že ses ocitl v situaci, kterou nemusíš omlouvat, ve které nemusíš dělat výjimku z pravidel, ale ve které můžeš obstát. Kdy jindy to chceš dokázat? Tohle je tvoje šance!

"Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují." (List Jakubův 1,12)