Jako dítě jsem byl často přesvědčený o své pravdě a svém dokonalém smyslu pro spravedlnost a dokázal jsem se kvůli tomu dlouze hádat.

Pak jsem dospěl. Dospěl jsem k názoru, že jsem člověk, který se může snadno mýlit a také se často mýlí. Omyly vycházejí z nedostatku informací, nebo z nedostatku pravdivých informací.

Žijeme v informatické době. Dnes není problém se k informacím dostat, je jich všude plno, problém je umět kriticky myslet a uvěřit těm pravdivým a ty lživé a zavádějící odmítnout.

Je však smutné, že lidi si z velké většiny nepřipouští, že by mohli být obětí něčí propagandy a dezinformací. Jsou přesvědčeni o tom, že oni znají pravdu, a že dokáží bezpečně odhalit, kdyby se je někdo pokoušel pomocí zpravodajství nějak manipulovat.

Tohle si myslí jak konzumenti „oficiálních“ médií, tak čtenáři těch „alternativních“. A lid se polarizuje. Jedni nevěří druhým a udělat krok blíže k porozumění a k hledání pravdy ani nechtějí. Je pohodlnější souznít se svými kamarády, opakovat mýty a rochnit se ve své sociální a informační bublině. Cesta za pravdou by znamenala připustit, že moje dosavadní názory mohou být chybné, a to bolí.

Jenže já se ptám – je správné bezmezně zastávat a opakovat názory sekty, která mě odkojila, jen proto, že mi právě ona říká, že to mám dělat, nebo je správnější vzít zodpovědnost za svůj život, za své názory na svět, zpochybnit každou propagandu či reklamu, vystoupit ze své komfortní zóny, slézt z pece a vydat se na bolestivou cestu hledání opravdové pravdy?

Na té cestě zjistím, že mnohé z toho, čemu jsem věřil, byla pravda, a zároveň dostanu příležitost na mnoho dějinných událostí a společenských jevů názor změnit a přiblížit se tak o pár krůčků blíže k objektivní pravdě.

Aby se mi to podařilo, musím si však připustit, že není všechno tak, jak se na první pohled jeví. Musím být ochotný vyslechnout si argumenty lidí, kteří vidí věci opačně.

 

Jako hlavní přínos kritického myšlení vidím to, že má potenciál lidi sbližovat ve vzájemném respektu na cestě za pravdou.

Je mi smutno, když slyším lidi dobré vůle, křesťany, jak nekriticky obhajují některé politiky minulé či současné, a jak při tom svorně nadávají na extrémisty a voliče jiných politiků. Možná že tito „extrémisté“ mají často více lásky k druhým lidem než ti, kteří je takto nálepkují. Je paradoxní odsuzovat nenávist a hlásat to svým nenávistným chováním. Někdy to končí i rozhádanými přátelskými a rodinnými vztahy. To je špatně. Křesťané, lidé následující Lásku, by (podle mě) neměli lásku ve svých vztazích zabíjet kvůli ne úplně totožnému názoru na některé politické otázky.

 

Já se snažím řídit tímto:

„Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst.

Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.

Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus.

Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.

Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.

Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.“

Koloským 3,8-14