Některým lidem připadám uzavřený a nečitelný. Z mé tváře prý nejsou poznat mé pocity. Asi mají Bohu-žel pravdu.

Dřív jsem byl hodně citlivá bytost. "Na kluka" bych řekl dost "přecitlivělý". Poslední zimy mám pocit, že jsem kolem sebe vystavěl ochranné zdi, za kterými se schovávám. Obličej jsem zakryl maskou. Úsměv jsem nechal zkamenět, slzám jsem dal vyschnout, ústa přestala děkovat a chválit, vyhaslé oči přestaly vyjadřovat vděčnost, tvář přestala zářit. Uzavřel jsem se před druhými lidmi, přiškrtil ten pramen lásky, která mnou proudila, až z něho zbyl pouze nepatrný pramínek.

Jednomu milému děvčeti vděčím za to, že mi pomáhá tento pramínek znovu pomalu rozšiřovat. Znovu se učím vyslovovat ty kouzelné formule, které mají moc zahřát lidské srdce ♥ DĚKUJI. Občas se přistihnu, že při cestě městem přemýšlím o něčem radostném a nedokážu udržet kamennou tvář, naopak, upřímně a široce se usmívám. Když se porozhlédnu po lidech, které potkávám, vidím většinou unavené lidi bez známek radosti. Říkám si, že se mi třeba podaří radost alespoň části z nich předat. Je to zvláštní, obohacující zkušenost. Dívám se těm lidem do očí a usmívám se a mám pocit, že jim tímto nepatrným gestem něco cenného daruji :)

dobry czlovek